Když jsem se před lety učila na kineziologickém výcviku vracet do minulosti, všechno – jakýkoliv příběh a vhled – byl podepřen kineziologickým svalovým testem. To znamená – měla jsem fyzický důkaz, že je pravdivý.

A vraceli jsme se většinu času do vzpomínek, které si člověk vědomě pamatuje. Pouze občas jsme pracovali v prenatálním období nebo v početí. Fascinovalo mě, jak moc to sedí a zapadá do témat, které si klienti řešili. Postupně jsem se učila, jak to vypadá, když jsme při práci na „správném místě v časoprostoru“.

Je to určitý specifický pocit, má to specifickou „příchuť“.

Vypadalo to pokaždé jako kouzlo, ale tím, že vzpomínky byly vědomé a tělo reagovalo, nikdy nebyl důvod ten proces zpochybňovat.

Naproti tomu práce v minulých životech a rodových liniích pracuje pouze s tou nevědomou částí vzpomínek, s jejich otisky. To, co zůstává, je ona specifická „příchuť“ – jak moc to sedí. Ale často se sama sebe ptám, nakolik může být pravdivé to, co vidíme. Zpochybnit se toho dá spoustu.

V jednu dobu jsem se ptala opravdu intenzivně, až se vesmír slitoval a začala jsem dostávat odpovědi.

Jednou jsem s klientkou pracovala v rodové linii, a celý čas jsem měla pocit, že ta dávná žena vyráběla klobouky nebo nějakou ozdobu hlavy. Ta klientka mi pak psala – že si vzpomněla. Že neví, jak mohla zapomenout, jak mívala babička rozdrásané prsty. Nebyly to klobouky, byly to paruky.

A takhle nějak to funguje.

„Umístění“ příběhu a „rekvizity“ v něm procházejí filtrem naší mysli, a nemusí se přesně shodovat. Pravdivá podstata příběhu ale zůstává. Pravdivé jsou různá pnutí a stažení v těle. Emoce, které u toho cítíme. Energetická nerovnováha, která se v nás spouští. A limitující přesvědčení, která si neseme v sobě.

Proto při takto hluboké práci vědomě zapojuji co nejvíce zpětnou vazbu od klienta. Všechna stažení v těle. Místa, kde cítí tlak. Kde jsou na sebe navrstveny emoce. Když se pak v těchto místech začne pozvolna odhalovat příběh, je ukotvený do konkrétních emocí a konkrétních fyzických prožitků, a jeho změna také.

Ono je v podstatě jedno, jestli se nám symbolicky zobrazí vzorec, co si neseme v našem nitru, kolektivní otisk a nebo opravdový příběh z minulého života. Pro náš mozek je totiž úplně jedno, jestli něco zažíváme v představě a nebo doopravdy.

A proto i ta změna, která se v nás při vnitřní práci odehraje, je hluboká a skutečná.