“Plíseň na noze už z velké části ustoupila. Čaj s babičkou si občas doopravdy dopřeji a vede mě to k vhledům a uvědoměním...” Řekla mi, když jsme se potkaly po několika měsících od terapie.

Bylo to jedno z těch setkání, které mě svou hloubkou a silou zasáhly natolik, že si je pamatuji.

“Chtěla bych řešit plíseň na noze”, řekla mi tehdy.

Uhnilý kořen, vyvstalo mi v hlavě. Neměla jsem ponětí, co to znamená.

“Kdy vám ta plíseň začala?” Ptala jsem se.

“Pár let zpátky. Po drobném zranění, v období, kdy jsem hledala samu sebe.“

Všechno naznačovalo, že máme pracovat v rodové linii, dvě generace zpátky.

A tak jsme šly…

Směs emocí mi tam udeřila do tváře jako silný vítr.

Obrovská ztráta.

Láska, hněv a strach.

A odhodlání, ze kterého až mrazilo.

Popsala jsem jí, co cítím. “Naskakuje vám něco?“

“Já přesně vím, co se tam stalo,” odpověděla. “Bylo to během genocidy Arménů. Moje babička tehdy musela vzít děti a sama s nimi odjet do jiné země.”

A pak příběh začal proudit dál…

Viděly jsme, jak bylo těžké odejít – kvůli dětem. A jak moc chtěla zůstat – kvůli sobě.

Viděly jsme, že potřebovala čas rozloučit se, ale musela chvátat pryč.

Kolik toho musela opustit.

A jak za tím vším pak v nové zemi udělala tlustou čáru a rozhodla se začít nanovo.

Protože v srdci nosila tak velkou bolest, rozhodla se svoje děti a vnoučata od ní uchránit.

Dělám to pro vás, znělo mi v hlavě.

A tak se k jejím dětem a vnoučatům nedonesla její láska k rodné zemi. Ne v té hloubce, ve které mohla být. Neznaly hloubku její bolesti a ztracených snů. Neznaly její nezlomnou odvahu.

A jeden z kořenů, které její rodina měla, začal chřadnout.

Proč tento kořen o sobě dal vědět zrovna v době, kdy moje klientka hledala samu sebe?

Protože potřebovala vejít do kontaktu se svou vlastní silou. Ale tam, kde měla být síla, v jejím poli byla informace, že není dost.

“Zkuste říct své babičce následující slova,” navrhla jsem jí:

Babičko, jsem dost silná, abych unesla minulost svého rodu.

A pak se vše prolomilo.

Jakmile babička pochopila, že moje klientka ustojí své dědictví, ztracený kořen jakoby najednou mohl dosednout zpátky do země. A v jejím poli začala proudit zlatavá síla předků.

Klientka uvnitř vyrostla. Najednou tam bylo místo, kde se sama v sobě mohla opřít.

A důvod, proč chodidlo na sebe muselo upozorňovat plísní, se začal vytrácet.

“Pokud budete chtít, pozvěte někdy vaši babičku v představě na čaj,” navrhla jsem. “Trocha společného času navíc by mohlo být léčivé pro vás obě.“

Někdy se stává, že životní kotrmelce, které nás potkají, mají sílu podobnou srážce s asteroidem. Když to přežijeme, odkloní nás na úplně jinou dráhu.

Je důležité pokusit se takovou zkušenost uzdravit sami v sobě. A pak o ní mluvit se svými nejbližšími.

Mluvit o ní, aby na linii našeho rodu nevzniklo slepé místo.

Mluvit o ní a nezaseknout se na té části, že „to bylo těžké“.

Mluvit také o své odvaze. Mluvit o tom, že jsme to zvládli. Co jsme se díky tomu naučili. Co nám díky tomu přišlo do života.

Předávat naše příběhy dál v jejich celistvosti.

Tak naše zkušenost a síla může proudit dál k našim dětem a vnoučatům bez překážek, a také celistvá.