Hampui hampui, Pachamama, hampui hampui… volal šaman a chřestil u toho mým chřestítkem.

Kondor? Zeptal se a ukazoval na ptačí pero, které jsem měla zastrčené do mesy.

No, eagle. Odpověděla jsem. Chvíli přemýšlel, ale pero si pak nechal vlastní.

Sepjal ruce v modlitbě, poklonil se a představil – Francisco Něco Něco. Mluvil nějakým peruánským dialektem, nezbývalo než se hodně smát. A prostě vnímat vnitřním zrakem.

Volal šamanské linie a posvátné hory – Apu Ausangate, Apu Kona, Apu Machu Picchu.

V jeho práci byla neuvěřitelná jemnost.

Než jsem si lehla na lehátko, očistil moje pole ptačím perem. Již sem to zažila tak různě několikrát. Pokaždé to dělalo silný vítr, ale změnu téměř žádnou. Tady to bylo obráceně. Jen tak zlehoučka procházel mým polem, a já cítila, jak odcházejí nánosy něčeho, co tam bylo snad po staletí.

Potom moje tělo od hlavy až k patě prošel kameny ohlazenými desetiletími práce, a nakonec mi dva vložil do dlaní. Přikryl mě tkanou přikrývkou a rozestavil kameny na některé moje čakry.

Lose, lose, limpiar, limpiar – chodil dokola a opakoval slova, která jsem si spojila s čištěním.

Zpíval píseň, pískal její melodii. Šamani co pracovali u lehátek ostatních lidí bubnovali, hráli na píšťalku, zpívali také. Byl tam takový aktivní cvrkot, a vzduch kolem mírně světélkoval.

Nejvíc pracoval kolem mojí hlavy. Nikdy jsem nezažila, že bych měla tak rozbolavěle otevřenou korunní čakru.

Hampui hampui, Pachacuti, hampui hampui… volal jednu z posvátných bytostí, která šamanům pomáhá cestovat do horního světa a stopovat do budoucnosti.

Přesně tu jednu jedinou, se kterou jsem se doteď nedokázala sama v sobě spojit.

Hampui hampui, Pachacuti…

Chodil kolem dokola, chřestil, zpíval, mluvil, volal posvátné linie, kameny mi kreslil do dlaní obrazce a nadechoval do nich i do čaker svou moudrost.

V jednu chvíli jsem měla do kamenů zařvat, a co vyšlo ven, to pak odfoukl pryč.

U hlavy to vypadalo, že na něco pořád čeká… A tak jsem se v tom kruhu zpívání a chřestění nakonec uvolnila do melodie jeho písně… a ona mě vzala vysoko do hor – přesně na TO místo, které překvapivě znám.

Na to místo, kde jsem se ocitla pár měsíců zpátky, když jsem v sobě narazila na to, že vzpomenout si, kdo jsem, je legitimní způsob, jak se někým stát.

Tehdy mi tekly po tvářích slzy. Teď mi jen problesklo hlavou – sem jsem měla jít? Stačilo říct… A v mém poli se rozlil pocit, že jsem doma.

Cvrkot za mojí hlavou v té chvíli ustal, a Francisco jakoby pozoroval film, co mi běžel v hlavě. A potom začal uzavírat naše sezení.

Ještě jedno kolo čištění a volání, a po každém vdechnutí vzal svůj kámen a pečlivě si jej uložil na místo.

Do mojí mesy nadechl modlitby a linii šamanů.

Odložil deku, posadil mě, a do dlaní mi vylil Florida water – posvátnou tekutinu z bylin a nevím čeho ještě, byla zlatavě žlutá, hustá a voňavá. A přiměl mě si omýt ruce a ještě jednou celé pole.

Objal mě, a byla jsem venku.

První co jsem si uvědomila, že mám volný krk. Moje trapézy zauzlené nedávným stěhováním a týdny stresů v pevné provazce byly najednou vláčné jako po několikahodinové masáži. A v celém krku bylo i energeticky mnohem více místa.

Co se týče ostatních změn, to ukáže čas. Mám dojem, že budou velké. Protože když teď zavolám Pachacutiho, je tam. A ono místo v horách mám od té doby neustále ve svém poli.

Celé to setkání bylo pro mě neuvěřitelně nádherné a cítím velkou vděčnost, že jsem tam mohla být.
Bylo mi umožněno vidět, jak vypadá tento druh práce z úrovně kondora – energie.

Nepotřeboval mluvit. Ne pro to, aby viděl, kde má pracovat.

A také nepotřeboval mluvit, aby ta místa ve mně uzdravil. Jednoduše je odfoukl pryč. A na to prázdné místo pak foukl uzdravenou linii své životní moudrosti, kterou měl ukotvenou ve svém poli a ve svých kamenech.

20 let zpátky bych si myslela, že to nic není, když někdo do vašich dlaní zavolá posvátnou horu.
Dnes jsem měla možnost zachytit, jaká velikost a krása se v tom skrývá.

Až budu velká, to chci také umět:)

« předchozí článek ……………….… Pokračování »