V rubrice Na křídlech kondora najdete střípky z mojí cesty. Jak se z facilitátorky kineziologie stala šamanka v učení – a jak jsem opustila bezpečnou krabičku „metody“ a stala se sama sebou. A to je začátek…
…a pak se moje staré nástroje začaly rozpadat a já jsem se ocitla v prázdnotě.
Pracovala jsem v takové hloubce, kde kineziologické techniky přestávaly fungovat. Jako bych měla prázdné ruce – a tam, kde mělo být nějaké vědění nebo technika, bylo podivné vakuum.
Asi nastal čas najít si konečně normální práci, říkala jsem si.
V té době mě čekal víkendový pobyt ve společnosti šamanů – absolventů školy Four Winds. Pozvala mě tam kamarádka – šamanka, se kterou dnes pravidelně spolupracuji.
Tehdy to ale byla obrovská čest – a příležitost, která se normálnímu člověku otevře jednou za život.
Když jsem nasedla do auta a vydala se šamanskému víkendu vstříc, jako bych prošla nějakou bariérou mezi světy. Cestovala jsem skrze spektakulární bouřku. Sama, do neznáma, potmě. Silnici osvětlovaly jen blesky a velké kapky deště kropily čelní sklo tak, že místy nebylo vidět skrz.
Asi k šamanům nemůžu upatlaná běžným životem, musela jsem se smát.
Ahoj, jsem tady – volala jsem pak kamarádce. Pustila mě dovnitř zadním vchodem.
Pojď rovnou do knihovny, musím ti něco ukázat. Čistili jsme před chvílí dům ale jedním místem si nejsem jistá a zajímalo by mě, co tam uvidíš…
A bylo to tam. Otisk dvou žen z nějaké války. Už si nepamatuji, co potřebovaly. Jenom si pamatuji, jak ve zvlhlých šatech koukám do prázdného rohu na starém statku a celý prostor šamansky světélkuje.
Myslela jsem si, že jdu tiše sedět v kruhu, pozorovat a učit se.
A z velké části tomu tak bylo. Poprvé jsem viděla, jak někdo při práci otevírá portál do šamanských hor. Poprvé jsem v ohni pálila despacho – mandalu z dřeva a květů – jako poděkování. Poprvé jsem se účastnila rituálu pro krajinu, poprvé měla možnost navnímat sílu, jakou má linie šamanských mužů.
Poprvé měla možnost zažít napojení na linii žen. Děloha není místo, kam se ukládá strach, smutek a bolest… znějí mi v uších slova, která k ní otevřela cestu. A často, když si vzpomenu, tak ještě stále pláču dojetím.
Pochopila jsem, k čemu slouží chřestítko – jeho zvuk a vibrace rozbíjejí zatuhlou energii – a otevřela se tomu, že jednou jedno budu mít.
Neuvědomila jsem si ale, že jakmile vstoupím do společného pracovního pole, začnou se lidem otevírat i témata, která potřebují také můj přístup.
A tak jsem v jednom momentě – navzdory strachu a jazykové bariéře (většina šamanů mluvila německy – a já německy neumím) jednoduše vstala a zapojila se.
A šla s nimi do dětství a do minulých životů, říkala slova, která potřebovaly být vyřčena a uvolňovala zmrzlé emoce.
Nádherné bylo, jak celé to místo aktivně pracovalo společně s námi. Když jsme tvořili rituál pro jezero, ryby vyskakovali nad hladinu. Když jsme tvořili rituál pro oheň, vyšla duha.
Když jsem dopracovala s jednou šamankou, přišel mě pozdravit had, jedno z posvátných zvířat šamanů.
Nikdy jsem hada neviděla takhle zblízka. Byl obrovský a jeho tělo se pomalu vlnilo v nízké trávě, jako by mi říkal: Vítej.
Když byla všechna práce hotova a blížil se čas pomalu se rozloučit, domluvily jsme se s kamarádkou, že se setkáme v altánku na břehu jezera. Byl plný rozkvetlých oleandrů, s výhledem na krajinu. Skvělé místo pro to chvíli jen tak být.
Ale když jsem do altánku vešla, byl slavnostně nachystaný. Na zemi byla rozprostřená ručně tkaná látka od šamanů z Peru – mesdana, a na ní rozložené moje kameny, které jsem v poslední době všude brala s sebou, a chřestítko s rytinou kolibříka. Kameny v látce tvoří mesu – balíček posvátných nástrojů, se kterými pracují šamani. Je v nich ukotvena moudrost, kterou za svého života nasbírali.
Kolibřík je jedno ze čtyř silových zvířat. Představuje cestu do neznáma, do nečekaných míst, za voláním duše. Byl to kolibřík, kdo mě dovedl tehdy na kurz Alberta Villolda. Byl to kolibřík, kdo mě dovedl sem na toto místo.
Měla jsem jednu látku a chřestítko navíc, řekla mi. Doteď jsem nevěděla, pro koho jsou.
Tohle dělám poprvé, dodala.
A pak volala lini šamanů. Skrze sebe do mě, skrze svou mesu do mojí mesy. Dotýkala se mě mesou na hlavě, na hrudi, na kolenou….
A ve mně se opět otevřel portál tam – do hor. Tam, kde to znám, i když nevím, kde to je. A na druhé straně bylo přijetí.
TEN POCIT VDĚČNOSTI SE NEDÁ POPSAT. NAJEDNOU JSEM SPRÁVNĚ. JSEM DOMA. JSEM CELISTVÁ. A JE TO OBROVSKÁ ČEST.
Všechno najednou začalo dávat perfektní smysl. Proč jsem se nedokázala zastavit na hranicích kineziologie. Proč jsem jela skrze bouřku. Proč se moje staré nástroje rozpadly.
Od té doby jsem na šamanské cestě. Liším se od studovaných šamanů – jsem jako šaman z odlehlých hor, který si ke všemu musel dojít svou cestou. Mám díry v poznání, které se postupně zaplňují. A také mám něco, co se v kurzech neučí – způsob práce, ve kterém se dokážu ponořit do hloubky těch dávných příběhů, a objevit v nich poklad. Možná proto se to všechno stalo tímto způsobem, abych mohla do práce vnést svou kvalitu.
A za vše cítím obrovskou vděčnost.
Konec druhé části.
